Praktická, chytrá, digitální. To samo o sobě k veřejné úhradě nestačí. Pokud má telemedicínská technologie vstoupit do systému zdravotního pojištění, musí prokázat, že přináší klinický přínos pro konkrétního pacienta — v diagnostice, léčbě nebo prevenci. Právě tady vede hranice mezi užitečným digitálním nástrojem a službou, kterou má platit veřejný systém.

Ne všechno užitečné je automaticky hrazená zdravotní služba

Telemedicína se často popisuje jazykem praktičnosti. Ušetří cestu, zjednoduší dohled, usnadní komunikaci, přinese více dat. Jenže veřejné zdravotní pojištění není nastavené na to, aby hradilo každé rozumné digitální zlepšení. Jeho logika je přísnější: platit má především to, co má doložitelný přínos pro zdravotní péči o konkrétního pacienta. Jedná se o tzv. evidence-based medicine, která se ve zdravotnictví uplatňuje plošně.

Technologie, která v domácím prostředí hlídá přítomnost pacienta na lůžku nebo pomáhá předcházet pádům, může být legální, užitečná a v praxi cenná. Pokud ale sama o sobě nepřináší klinický přínos pro konkrétního pacienta v diagnostice, léčbě nebo prevenci, nenaplňuje definici zdravotnického prostředku a nelze její úhradu z veřejného zdravotního pojištění jednoduše odůvodnit. Jinými slovy: obecný benefit ještě není vstupenkou do úhrad.

Technologii tedy lze považovat za smysluplnou, a přesto nemusí být hrazená. Může být užitečná v sociální péči, v organizaci provozu nebo v každodenním komfortu pacienta. Dokud ale nevstoupí do samotného procesu zdravotní péče klinicky relevantním způsobem, veřejná úhrada pro ni nemá pevný základ.

Kdy už klinický přínos vzniká

Na opačné straně stojí řešení, která prokazatelně zasahují do péče o pacienta. Typickým příkladem je vzdálený monitoring, který nefunguje jen jako pasivní sběr dat, ale umožňuje úpravu léčby, režimových opatření nebo včasnou identifikaci potřeby intervence. Právě tehdy už nejde jen o technické rozšíření péče, ale o klinicky relevantní nástroj. A právě taková řešení jsou vhodná pro posouzení nároku na úhrady z veřejného zdravotního pojištění.

Rozhodující tak není, zda technologie přenáší data, ale zda s nimi v rámci péče o pacienta vzniká konkrétní zdravotnická hodnota. Samotný přenos dat ještě zdravotnickým prostředkem není. Klinický přínos vzniká až tam, kde technologie pomáhá lépe diagnostikovat, léčit, předcházet zhoršení stavu nebo bezpečněji vést pacienta.

Důležité zároveň je, že klinický přínos se v metodice nechápe příliš úzce. Vedle „tvrdých“ výstupů, jako je zlepšení zdravotního stavu, zkrácení délky onemocnění, prodloužení přežití nebo zlepšení kvality života, pracuje i s relevantním zlepšením péče a léčby pacientů. Patří sem lepší koordinace, adherence, dostupnost služeb, autonomie pacienta nebo zdravotní gramotnost.

Hranice pro úhradu tedy neleží jen mezi „tvrdou medicínou“ a „měkkým komfortem“, nýbrž mezi obecnou užitečností a přínosem, který je stále součástí zdravotní péče o konkrétního pacienta. Telemedicínská služba nemusí nutně prodlužovat život, aby byla relevantní. Musí ale prokázat, že zlepšuje prevenci, diagnostiku, léčbu nebo bezpečný průběh péče způsobem, který lze objektivně doložit.

Klinický přínos jako předpoklad ekonomického hodnocení

Ekonomický rozměr je v této debatě důležitý, ale až jako další krok. Nejdřív musí být jasné, že technologie má klinicky relevantní účel a přínos. Teprve potom dává smysl zkoumat, kolik stojí, co nahrazuje, jaký má dopad na rozpočet plátce a zda je její cena přiměřená doloženému přínosu. V tomto smyslu funguje klinický přínos jako základní filtr: bez něj vlastně není co ekonomicky poměřovat.

Metodika proto rozlišuje ekonomický pohled uživatele, plátce i celé společnosti. Veřejné zdravotní pojištění totiž neřeší, zda je řešení obecně pohodlné. Řeší, zda je medicínsky relevantní a zda jeho cena odpovídá tomu, co do péče přináší.

Regulace a úhrada nejsou totéž, ale míří stejným směrem

Je nutné současně připomenout, že klinický přínos není důležitý jen pro úhradu, ale už pro samotnou regulatorní logiku zdravotnických prostředků. Klinické hodnocení podle nového Nařízení o zdravotnických prostředcích (tzv. MDR) slouží k ověření bezpečnosti a účinnosti prostředku, včetně klinických přínosů, při použití v souladu s určeným účelem. Právě určený účel je proto klíčový: nelze na jedné straně tvrdit, že technologie nemá zdravotnický účel, a na druhé straně chtít, aby ji veřejný systém platil jako součást zdravotní péče.

Je důležité si neplést pojmy. CE značka (evropské označení shody) je sice nezbytnou vstupenkou na trh, ale není automatickým nárokem na úhradu. Zatímco označení CE dokládá splnění regulatorních požadavků pro uvedení na trh, samo o sobě nezakládá nárok na úhradu. Pro plátce je rozhodující zejména doložený klinický přínos, nákladová efektivita a dopad na rozpočet.

Na první pohled může takto nastavená hranice působit přísně. Ve skutečnosti je ale pro telemedicínu spíš výhodou. Pomáhá oddělit řešení, která opravdu patří do zdravotní péče, od technologií, jež mohou být užitečné jinde, ale nemají být automaticky placeny z veřejného zdravotního pojištění. Z dlouhodobého hlediska je to ochrana jak pro plátce, tak pro telemedicínu jako takovou.

Udržitelný rozvoj telemedicíny proto nemůže být založen pouze na její digitální povaze. Stojí na tom, že dokáže doložit, že konkrétnímu pacientovi pomáhá v diagnostice, léčbě nebo prevenci. A právě odtud se pak může odvíjet vše ostatní — od ekonomického hodnocení až po samotnou úhradu. Bez klinického přínosu je technologie možná praktická. S klinickým přínosem se z ní ale teprve stává kandidát na veřejně hrazenou zdravotní službu.

Článek Proč o úhradě telemedicíny nerozhoduje jen užitečnost se nejdříve objevil na Telemedicína.

Co dnes telemedicína znamená v praxi – a jak ji bezpečně a smysluplně začlenit do běžné zdravotní péče? Právě na tyto otázky se zaměřil první regionální seminář Telemedicína bez otazníků – legislativa, úhrady a praxe, který se v pondělí odpoledne uskutečnil na Ministerstvu zdravotnictví ČR. Seminář byl určen zejména pro Prahu a Středočeský kraj a zároveň zahájil sérii pěti regionálních setkání věnovaných telemedicíně.

Cílem seminářů je nabídnout lékařům, zdravotnickým pracovníkům a odborné veřejnosti přehled v tématech, která jsou pro zavádění telemedicíny do běžné zdravotní péče klíčová. Diskuse se proto soustředila především na praktické využití telemedicíny, její legislativní ukotvení a úhradové souvislosti.

Telemedicína jako doplnění běžné péče

Úvodní blok věnovaný telemedicíně a praktickým příkladům jejího využití představil Ing. David Kula z Národního telemedicínského centra při Fakultní nemocnici Olomouc. Zaměřil se na to, co dnes telemedicína znamená v kontextu moderní zdravotní péče, v jakých situacích může být skutečně přínosná a kde naopak naráží na své limity.

Součástí jeho bloku bylo také představení rámce projektu NPO – Telemedicína, v jehož rámci semináře probíhají. Telemedicína zde byla představena nikoli jako náhrada osobního kontaktu mezi pacientem a zdravotníkem, ale jako nástroj, který může vhodně doplňovat standardní péči, zlepšovat dostupnost služeb a pomáhat s efektivnějším sledováním zdravotního stavu pacientů.

Právní rámec a odpovědnost poskytovatelů

Legislativnímu ukotvení telemedicíny se věnoval doc. JUDr. Petr Šustek, Ph.D. Ve svém příspěvku přiblížil právní rámec telemedicínských zdravotních služeb, odpovědnost poskytovatelů i praktické otázky, se kterými se mohou zdravotnická zařízení při zavádění telemedicínských řešení setkávat.

Důraz byl kladen zejména na to, že telemedicína musí být začleňována do praxe bezpečně, odborně a v souladu s pravidly poskytování zdravotních služeb. Právní jistota, správné nastavení procesů a jasné vymezení odpovědnosti patří mezi základní předpoklady jejího širšího využití.

Úhrady a praktické dopady pro zdravotnickou praxi

Třetí tematický blok se zaměřil na úhradové mechanismy. MUDr. Tomáš Doležal, Ph.D. představil, jak lze o telemedicíně uvažovat z pohledu financování zdravotní péče a jaké otázky v této oblasti aktuálně řeší praxe.

Úhrady představují jednu z klíčových podmínek pro to, aby se telemedicína mohla stát běžnou a dlouhodobě udržitelnou součástí zdravotních služeb. Diskuse proto směřovala nejen k současným možnostem, ale také k praktickým dopadům pro poskytovatele zdravotní péče.

Věcná diskuze jako důležitá součást semináře

Seminář nabídl prostor také pro dotazy a diskusi. Právě podobná setkání pomáhají pojmenovat nejen možnosti telemedicíny, ale i její hranice a podmínky, za kterých může být bezpečně a smysluplně využívána v každodenní zdravotnické praxi.

Děkujeme všem účastníkům za zájem, dotazy i věcnou diskusi. Zahájení série ukázalo, že téma telemedicíny je pro odbornou veřejnost aktuální a že pro její úspěšné zavádění je důležitá nejen technologie samotná, ale také srozumitelné informace, právní jistota, úhradové nastavení a sdílení zkušeností napříč zdravotnickým prostředím.

Pražským seminářem série nekončí. Navazují další regionální setkání v ostatních městech České republiky, na které se můžete přihlásit v kalendáři na hlavní stránce telemedicina.gov.cz nebo skrze registrační formulář na tomto odkazu.

Článek Telemedicína bez otazníků: zahájili jsme sérii regionálních seminářů se nejdříve objevil na Telemedicína.

Telemedicína není jen o videohovorech

Telemedicína se v Evropě během několika let proměnila z okrajového experimentu v běžnou součást zdravotní péče. Videokonzultace, telemonitoring chronicky nemocných či digitální terapeutické aplikace dnes nejsou výjimkou, ale standardem – alespoň v některých zemích. Přesto mezi státy panují výrazné rozdíly v tom, jak k telemedicíně přistupují: někde dominuje detailní právní rámec a přísné podmínky úhrad, jinde důraz na infrastrukturu, interoperabilitu a důvěru v profesní samosprávu.

Klíčovou otázkou není, zda telemedicínu regulovat, ale jak ji ukotvit v celkovém fungování zdravotního systému – tak, aby byla bezpečná, dostupná a zároveň inovativní.

Německo: Od zákazu k systémové podpoře

Ještě před rokem 2017 nebyly v Německu videokonzultace považovány za plnohodnotný postup lege artis. Obrat přinesla změna profesních pravidel a následně zákon o digitální modernizaci zdravotnictví (DVG) z roku 2019, který otevřel cestu úhradám telemedicínských služeb z veřejného zdravotního pojištění.

Dnes je telemedicína integrální součástí německého modelu – jeho specifikem je systém DiGA – certifikovaných digitálních zdravotnických aplikací. Ty mohou být hrazeny ihned po uvedení na trh během ročního „zkušebního provozu“. Pokud se jejich přínos prokáže, získají trvalou úhradu. Jde o promyšlenou kombinaci podpory inovací a požadavku na klinické důkazy.

Vedle legislativy však Německo pracuje i s přístupností. Zdravotní kiosky (Gesundheitskioske) vznikají zejména v sociálně znevýhodněných regionech tak, aby jedno kontaktní místo obsáhlo území s 80 tisíci obyvateli. Nabízejí navigaci zdravotním systémem, edukaci a asistovaný vstup do digitálního prostředí. V praxi to znamená pomoc s používáním aplikací, měřením základních hodnot či orientací v telemedicínských službách. Podobnou roli hraje asistovaná telemedicína v lékárnách, kde lze provádět rutinní úkony a předávat data lékaři.

Německý model tak ukazuje, že telemedicína není jen otázkou aplikací, ale i podpůrné infrastruktury a práce s digitální nerovností.

Francie: Telemedicína pod kontrolou úhrad

Francie zvolila jinou cestu. Nemá jednotný zákon o telemedicíně, ale detailně vymezuje jednotlivé formy – telekonzultace, telemonitoring, teleexpertízu či teleasistenci.

Klíčovým regulačním nástrojem jsou však podmínky úhrady. Telekonzultace je zpravidla součástí koordinované péče, vyžaduje doporučení ošetřujícího lékaře a podléhá principu teritoriality – poskytovatel má mít zařízení v blízkosti bydliště pacienta (s výjimkami pro nedostupné oblasti). Lékař zde nesmí ročně poskytovat více než 20 % výkonů distančně (u psychiatrů 40 %).

Telemedicína je ve Francii zkrátka výslovně chápána jako doplněk osobní péče, nikoli její náhrada. Regulace je konkrétní, někdy až restriktivní – ale s jasným cílem udržet kontinuitu a kvalitu péče.

Švédsko: Digitální infrastruktura a důvěra

Pokud Německo sází na právní rámec a Francie na úhradové limity, Švédsko staví na infrastruktuře a důvěře. Už v roce 2020 mělo více než 90 % obyvatel přístup ke svým elektronickým zdravotním záznamům a přes tři čtvrtiny pacientů využívaly telemedicínu.

Základem je centralizovaná elektronická dokumentace, národní elektronická identita a vysoká interoperabilita systémů. Stát buduje robustní infrastrukturu, regiony mají širokou autonomii při implementaci a inovacích.

Neméně důležitá je pak vysoká digitální gramotnost a důvěra občanů ve veřejné instituce. Telemedicína zde není vnímána jako experiment, ale jako logické pokračování digitalizace veřejných služeb.

Dánsko a Estonsko: Telemedicína jako přirozená součást systému

Dánsko nepřijalo speciální zákon o telemedicíně. Považuje ji za jeden ze způsobů poskytování zdravotních služeb – obdobně jako Česká republika.

Důraz klade na dodržení zásady lege artis, bezpečnou identifikaci stran, kyberbezpečnost a plnou integraci do systému veřejného pojištění.

Estonsko, digitální lídr státní správy, rozvinulo telemedicínu výrazněji po roce 2020 a přibližně tři čtvrtiny praktických lékařů dnes využívají digitální platformy pro telemedicínu.

Klíčová je jednotná sdílená platforma elektronické dokumentace a centralizovaná strategie eHealth. Telemedicína zde není zvláštním režimem, ale standardním způsobem poskytování péče.

Etický rámec EU: Komplement, nikoli náhrada

Evropské etické principy pro digitální zdravotnictví z roku 2022 shrnují společný jmenovatel úspěšných modelů.

Digitální zdravotnictví je zde komplementem osobní péče, nikoli její náhradou. Pacient disponuje snadným přístupem ke svým datům a kontrolou nad nimi. Umělá inteligence má být vysvětlitelná, nediskriminační a kontrolovatelná lidským okem. A digitální služby musí být intuitivní a dostupné i pro méně digitálně zdatné uživatele.

Jinými slovy: technologie ano, ale s jasnými mantinely.

Inspirace pro Českou republiku

Z porovnání vyplývá několik konstant. Telemedicína funguje tam, kde existuje:

• jednotná a interoperabilní infrastruktura,
• jasné a předvídatelné úhrady,
• ochrana pacienta bez nadměrné administrativní zátěže,
• práce s digitální gramotností a prevencí nerovností.

Česká republika již deklarovala, že telemedicínu chápe jako běžný způsob poskytování zdravotních služeb obdobně jako Dánsko. Dalším krokem musí být důsledná interoperabilita systémů, metodická podpora poskytovatelů a stabilní úhradové prostředí.

Zkušenosti Německa, Francie, Švédska či Dánska ukazují, že neexistuje jediný správný model. Společný je však jeden princip: telemedicína nesmí být izolovaným projektem. Musí být pevně zasazena do systému – právně, technologicky i eticky. Teprve tehdy se z ní stává skutečný nástroj zvyšování dostupnosti a kvality péče.

Článek Evropské přístupy a zkušenosti se nejdříve objevil na Telemedicína.

Telemedicína už není jen technologický experiment nebo okrajový doplněk péče. Stává se součástí běžného poskytování zdravotních služeb, a právě proto pro ni platí jasná pravidla. Poskytovatelé musí vedle klinické stránky pečlivě hlídat i právní rámec, bezpečnost, ochranu dat, úhrady a připravenost zdravotnických pracovníků. O základních pravidlech, na jejichž dodržování by poskytovatel neměl zapomenout, hovořil 26. února v rámci Kulatého stolu k telemedicíně advokát Petr Šustek z Univerzity Karlovy.

Základní výchozí bod je podle něj jednoduchý, ale zásadní: telemedicína není samostatným druhem zdravotní péče. Jde pouze o zvláštní způsob poskytování zdravotních služeb.

1.Poskytovatel musí mít oprávnění

Právě z toho plyne první pravidlo: telemedicínu může nabízet pouze poskytovatel zdravotních služeb. Tento princip je důležitý i z praktického hlediska. Znamená totiž, že na telemedicínu dopadá obecná právní úprava stejně jako na péči poskytovanou při osobní přítomnosti lékaře a pacienta. „Nejde o paralelní systém, ale o součást standardního zdravotnictví,“ zdůraznil Šustek.

2.Mimo zdravotnické zařízení jen v rámci zákona

Další pravidlo se týká místa poskytování péče. Telemedicínské zdravotní služby lze mimo zdravotnické zařízení poskytovat pouze v případech stanovených zákonem. Současně ale platí, že zákonné vymezení je poměrně široké a umožňuje pod něj podřadit telemedicínu ve značném rozsahu.

Právě to je důležité pro poskytovatele, kteří telemedicínu zavádějí do praxe. Právní rámec není nastaven tak, že by distanční péči automaticky blokoval.

3.Technické a bezpečnostní podmínky nejsou formalita

Dalším z klíčových pravidel je povinnost splnit technické a bezpečnostní podmínky poskytování telemedicínských zdravotních služeb. „Nestačí, že spojení technicky funguje. Musí být zároveň doložitelné, že zvolený způsob komunikace odpovídá požadavkům na bezpečné poskytování zdravotní služby,“ zdůraznil Šustek.

4.Šifrování komunikačního kanálu je základ

Vedle obecných technických podmínek stojí samostatně požadavek na zajištění šifrování komunikačního kanálu. Právě ten ukazuje, že telemedicína není jen o pohodlí a dostupnosti, ale také o důvěrnosti přenášených informací.

V praxi to znamená, že poskytovatel musí věnovat pozornost nejen obsahu komunikace, ale i tomu, jakým nástrojem a za jakých podmínek komunikace probíhá. U citlivých zdravotních údajů to není volitelný nadstandard, ale nutný základ.

5.Ochrana osobních údajů musí být promyšlená

Další pravidlo míří do oblasti ochrany osobních údajů. „Vždy je nutné posoudit právní titul zpracování osobních údajů i povinnosti vyplývající ze zákona o zpracování osobních údajů (tzv. GDPR) a dalších souvisejících předpisů,“ uvedl Šustek.

To je v telemedicíně zcela zásadní. Jakmile dochází ke zpracování údajů o zdravotním stavu, vstupuje poskytovatel do režimu práce s mimořádně citlivými daty. Nestačí proto spoléhat, že digitální nástroj používá „každý“. Klíčové je, zda jeho použití obstojí z právního, tedy důvodu zpracování, zabezpečení i odpovědnosti správce nebo zpracovatele.

6.Kyberbezpečnost je součást kvality péče

Samostatný okruh představují požadavky na kybernetickou bezpečnost. Ty jsou důležité i z hlediska širšího chápání kvality péče. „U telemedicíny kvalitu neurčuje jen klinický obsah, ale i to, zda systém funguje bezpečně, předvídatelně a odolně vůči incidentům. Výpadek služby, únik dat nebo narušení dostupnosti informací mohou mít na pacienta velice nepříjemný dopad,“ upozornil.

7.Požadavky na odbornost: bez výjimek

Jedno z nejdůležitějších pravidel zní možná až samozřejmě: i v telemedicíně musí být splněny všechny podmínky poskytování zdravotních služeb. Jinými slovy, digitální forma nikoho nezbavuje povinností, které by platily i při osobním kontaktu. V případě lékařské péče je to požadavek na lege artis.

To se týká odborné péče, vedení dokumentace, správné indikace i posouzení, zda je distanční forma v konkrétní situaci vůbec vhodná. „Telemedicína není automaticky správným řešením jen proto, že je dostupná nebo technicky možná,“ zdůraznil Šustek.

8.Bez funkčních úhrad zůstane telemedicína omezená

Významnou kapitolou je také úhrada telemedicínských zdravotních služeb. Zde je potřeba vhodně nastavit úhrady tak, aby odrážely povahu využití softwaru i širší rozšíření hrazených distančních výkonů.

Právě tady se ukazuje, že rozvoj telemedicíny nestojí jen na zákonné definici nebo technické připravenosti. Bez ekonomického rámce a predikovatelného systému úhrad zůstane její využití omezené, i kdyby právní a odborné předpoklady byly splněny.

9.Zdravotníci musí vědět nejen jak, ale i kdy

Jedním z méně nápadných, ale velmi důležitých pravidel je informovanost zdravotnických pracovníků. „Týká se to technických znalostí, dovedností a vůbec schopnosti tyto technické prostředky ovládat,“ upřesnil Šustek. Současně ale zdůrazňuje, že stejně důležité je rozhodování o indikaci a kontraindikaci telemedicíny, tedy o tom, kdy je tento způsob péče vhodný a kdy už nestačí.

Právě tady se telemedicína znovu vrací k principu náležité odborné péče. Nejde jen o obsluhu nástroje, ale o správný odborný úsudek. Do budoucna se proto dá očekávat větší význam interních předpisů a cíleného vzdělávání zdravotnických pracovníků.

10.Incidenty se nesmí zametat pod koberec

Poskytovatel musí mít nastavený rámec pro hlášení incidentů v oblasti kyberbezpečnosti, ochrany osobních údajů i dalších bezpečnostních problémů. „Cílem není jen reagovat na jednotlivé selhání, ale také předcházet opakování podobných situací a omezovat možné škody,“ vysvětlil.

Právě tento bod ukazuje, že telemedicína není pouze soubor jednotlivých technologií, ale také otázka vnitřního řízení, odpovědnosti a organizační vyspělosti poskytovatele.

Telemedicína potřebuje pravidla, ne improvizaci

Přehled našich deseti pravidel ukazuje, že telemedicína znamená plnohodnotný způsob poskytování zdravotních služeb, který musí současně obstát právně, odborně, technicky i organizačně. Kdo ji chce poskytovat dobře, nemůže ji chápat jako provozní improvizaci nebo technologický doplněk bez jasných pravidel. Musí ji brát jako zdravotní službu v plném slova smyslu.

Článek Desatero pro telemedicínu: Co musí splnit poskytovatelé zdravotních služeb se nejdříve objevil na Telemedicína.

Česká telemedicína se během několika let dostala z režimu improvizace a nejasných pravidel k pevnému legislativnímu ukotvení a souboru zásad. Tím ale práce nekončí: máme sice základní rámec, detailní mantinely se teprve skládají.

Telemedicína v českém prostředí samozřejmě nevznikala ve vakuu. Její nástup doprovázel širší proces elektronizace zdravotnictví. Ten už dříve ukázal, že část zdravotních agend lze bezpečně a systémově převést do digitální podoby. Vedle eReceptu zavedeného v roce 2011 (povinného od roku 2018) nebo eNeschopenky fungující od roku 2020 se postupně vytvářel i rámec pro sdílení údajů ze zdravotnické dokumentace, včetně Národního kontaktního místa pro elektronické zdravotnictví. Právě na tomto pozadí začaly ještě před pandemií covid-19 vznikat komerční platformy nabízející konzultační služby na dálku. Covid jejich rozvoj výrazně urychlil, jenže právní postavení této praxe zůstávalo nejednoznačné. Platformy samy nebyly poskytovateli zdravotních služeb, ale pouze zprostředkovateli kontaktu. Telemedicína se tak dlouho pohybovala v prostoru faktické potřeby bez plně dořešených pravidel.

Zlom přinesla až série legislativních kroků, které postupně přesunuly telemedicínu ze šedé zóny do standardního právního rámce zdravotních služeb. Důležité je, že český zákonodárce ji nakonec neuchopil jako úplně nový druh péče, ale jako zvláštní způsob poskytování jinak běžných zdravotních služeb. Právě to je dnes pro celý systém určující logika.

Rok 2022: první průlom mimo zdravotnická zařízení

První důležitý mezník přišel k 1. lednu 2022, kdy velká novela provedená zákonem č. 371/2021 Sb. výslovně zařadila konzultační služby mezi zdravotní služby, které lze poskytovat mimo zdravotnická zařízení. Nešlo ještě o plnohodnotnou definici telemedicíny, ale o významný legislativní předstupeň. Právě tady se poprvé jasněji otevřel prostor pro to, aby část komunikace mezi pacientem a poskytovatelem probíhala legálně i na dálku.

Tento krok měl hlavně praktický význam. Zákon přestal předstírat, že zdravotní služba se může odehrávat jen v ordinaci. Současně ale ještě neřešil telemedicínu jako celek, její technické nároky ani její přesnější hranice.

Rok 2024: telemedicína dostala jméno i definici

Skutečný legislativní zlom nastal až novelou zákona o zdravotních službách účinnou od 1. října 2024. Ta přinesla první výslovnou právní úpravu telemedicíny v České republice a zařadila ji mezi zdravotní služby, které lze za splnění zákonných podmínek poskytovat mimo zdravotnické zařízení.

Zákon současně v novém § 11c definoval telemedicínské zdravotní služby jako zdravotní služby poskytované na dálku za použití informačních a telekomunikačních technologií nebo zdravotnického prostředku. Důležitý detail: zdravotnický prostředek je v definici výslovně zmíněn, ale není nezbytnou podmínkou. Telemedicína tedy nemusí být nutně navázána jen na certifikovaný přístroj; zákon ponechává záměrně širší prostor pro různé technické formy.

Podstatné také je, co zákon neříká. Telemedicína zde není vymezena jako samostatný druh nebo forma zdravotní služby. Je to pouze způsob, jak lze zdravotní službu ambulantní povahy poskytnout. Tenhle rozdíl není akademická hra se slovy. Znamená, že na telemedicínu dál dopadají obecné požadavky zdravotního práva včetně postupu lege artis, pravidel dokumentace, poučení pacienta nebo kompetencí jednotlivých zdravotnických pracovníků.

Co všechno patří do telemedicíny

Nová úprava je záměrně široká. Zákon umožňuje poskytovat telemedicínské služby mimo zdravotnické zařízení ve dvou základních režimech. Prvním je použití informačních a telekomunikačních technologií, případně i za pomoci vzdáleného přístupu nebo zdravotnického prostředku. Druhým je situace, kdy jsou na dálku nebo pomocí zdravotnického prostředku získány informace o zdravotním stavu a ty jsou automaticky zasílány poskytovateli.

Do takto vymezeného prostoru se vejdou nejen telekonzultace, ale i teleradiologie, telepatologie nebo telemonitoring. Právě tahle šíře je zjevně úmyslná: zákon se snaží telemedicínu nepodvázat příliš úzkým výčtem oborů, výkonů či technologií.

Současně ale platí podstatná brzda. Telemedicínu mohou poskytovat jen subjekty, které mají oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Platformy, které pouze propojují pacienta s lékařem, nejsou samy poskytovateli zdravotních služeb, ale jen zprostředkovateli. Tohle rozlišení je pro praxi zásadní, protože odděluje zdravotnickou odpovědnost od pouhé technické nebo obchodní infrastruktury.

Vyhláška č. 30/2025 Sb.: technické detaily, bez nichž zákon kulhá

Samotná novela zákona o zdravotních službách poskytla nezbytný základ. Zákon totiž výslovně počítal s prováděcím předpisem, který doplní technické a procedurální náležitosti. Tím se stala vyhláška o telemedicínských zdravotních službách, publikovaná 24. ledna 2025 pod číslem 30/2025 Sb.; účinnosti nabyla 14. února 2025.

Vyhláška podle prezentovaných podkladů řeší tři klíčové oblasti:

• technické požadavky na kvalitu a bezpečnost komunikace včetně šifrování komunikačního kanálu,
• způsob prokázání identity komunikujících stran a způsob projevení a
• záznamu souhlasu či nesouhlasu pacienta s nahráváním komunikace mezi poskytovatelem a pacientem.

Jinými slovy: zákon řekl, že telemedicína existuje. Vyhláška začala řešit, jak má vypadat, aby obstála právně i technicky.

Šifrování: telefon ano, ale ne „jakkoli“

První velké téma vyhlášky představuje bezpečnost komunikace. Technické požadavky na kvalitu a bezpečnost komunikace jsou zajišťovány prostřednictvím standardů uvedených v zákoně o elektronizaci zdravotnictví.

Prakticky důležitá je úprava šifrování. Telefonické poskytování telemedicínských služeb je považováno za přípustné s tím, že šifrování komunikačního kanálu zajišťuje operátor použité sítě. U zvukových, obrazových nebo audiovizuálních přenosů jiných než telefonních musí být šifrování aktivní po celou dobu poskytování zdravotní služby. U telemonitoringu pak vyhláška odkazuje na standard elektronického zdravotnictví. A pokud se použije jiná technologie, která není v předchozích kategoriích výslovně popsána, musí i ta splnit požadavek šifrování a být v souladu s pravidly ochrany osobních údajů a kybernetické bezpečnosti.

To je důležitý signál pro praxi: regulace se snažila neodstavit běžně používané komunikační prostředky, ale zároveň odmítla představu, že na dálku lze zdravotní službu poskytovat přes cokoli a jakkoli.

Identita: klíčem je předem domluvený způsob

Druhá oblast se týká prokazování identity. Vyhláška podle prezentace staví jako nosný princip „předem domluvený způsob“. Pacient může svou identitu prokazovat buď tímto předem domluveným způsobem, nebo s využitím elektronické identifikace podle příslušného zákona. Zdravotnický pracovník pak může vedle předem domluveného způsobu prokazovat svou identitu také prostřednictvím informačního systému poskytovatele, který mu přidělil přístupové údaje.

Podstatné je, že předem domluvený způsob musí být zaznamenán ve zdravotnické dokumentaci. To není drobnost pro znalce procesního práva, ale zcela zásadní pojistka. V telemedicíně totiž často nejde jen o to, že se strany „nějak poznají“, ale že bude možné ex post prokázat, jak byla identita ověřena.

Nahrávání komunikace: bez výslovného souhlasu ne

Třetím pilířem vyhlášky je nahrávání komunikace. Záznam telemedicínské komunikace může být pořizován jen se souhlasem pacienta. Forma souhlasu přitom může být různá podle použité komunikační metody i podle technických možností poskytovatele a pacienta. Navíc musí být průkazná a promítnutá do zdravotnické dokumentace. Současně platí důležitá brzda: samotný nedostatek souhlasu s nahráváním nesmí být automaticky důvodem k odmítnutí poskytnutí zdravotní služby.

Regulace tím odděluje souhlas s poskytováním péče od souhlasu s jejím zaznamenáváním. Pacient tak nemá být tlačen do toho, aby kvůli samotnému přístupu ke službě automaticky souhlasil i s nahrávkou.

Telemedicína se opřela i o zákon o elektronizaci zdravotnictví

Vývoj telemedicíny v českém právu se neodehrává izolovaně. Podklady výslovně ukazují i návaznost na zákon o elektronizaci zdravotnictví, který vytvořil základní stavební kameny elektronizace systému a svěřil ministerstvu zdravotnictví kompetenci vydávat příslušné standardy. Právě na ně se pak telemedicínská regulace v technických otázkách odvolává.

Pro poskytovatele je důležité i to, že od 1. ledna 2025 mají povinnost se standardy elektronického zdravotnictví řídit. Telemedicína tak dnes nestojí jen na novelizovaném zákoně o zdravotních službách a prováděcí vyhlášce, ale i na širší infrastruktuře elektronizace a kyberbezpečnostních pravidel.

Co zákon stále neřeší

Ačkoliv se česká úprava výrazně posunula, hotovo ještě není. Mezi možnými směry budoucího vývoje uvádí bližší popis podmínek poskytování telemedicínských služeb, metodické dokumenty a doporučené postupy. Na stole je také otázka, zda telemedicínu v budoucnu nevymezit jako samostatnou formu zdravotních služeb. Spolu s tím se otevírá i možnost zavedení detailnějších věcných, technických a personálních požadavků.

Právě tady je dnes nejviditelnější napětí. Současná právní úprava je relativně široká a flexibilní, což je výhoda v době rychlého technologického vývoje. Zároveň ale nechává řadu praktických otázek na výkladu, profesních standardech a metodické práci. To může být funkční v prostředí zkušených poskytovatelů, ale méně komfortní tam, kde instituce čekají na přesnější návod.

Základ už stojí, detaily se teprve dopíšou

České právo už dnes telemedicínu nereguluje jako improvizaci na hraně systému. Má zákonnou definici, prováděcí vyhlášku i vazbu na standardy elektronického zdravotnictví.

Příběh české telemedicíny tak zatím nevypadá jako triumf jedné velké kodifikace. Spíš jako postupné skládání pravidel z praxe, z nichž vznikne předvídatelná a obhajitelná součást zdravotního systému. A přesně v tom je její dnešní význam: už není právním experimentem, ale stále se nejedná ani o uzavřenou kapitolu.

Článek Telemedicína v českém právu: Od šedé zóny k zákonným pravidlům se nejdříve objevil na Telemedicína.

V prostorách Ministerstva zdravotnictví České republiky se 26. února 2026 uskutečnil odborný kulatý stůl zaměřený na legislativní aspekty telemedicíny. Setkání uspořádalo Národní telemedicínské centrum při Fakultní nemocnici Olomouc v rámci projektu Národního plánu obnovy (NPO). Diskuse spojila přední odborníky na zdravotnické právo spolu se zástupci lékařské praxe, zdravotních pojišťoven a dalších institucí, kteří se věnovali současnému legislativnímu rámci telemedicíny a jeho praktickým dopadům na poskytování zdravotních služeb na dálku.

Telemedicína se v posledních letech stává přirozenou součástí moderní zdravotní péče. Významným milníkem bylo přijetí právní úpravy účinné od 1. října 2024 (§ 11c zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách), která telemedicínu výslovně definovala jako zdravotní službu a stanovila základní podmínky jejího poskytování.

Odborníci se během setkání zaměřili zejména na praktické dopady této legislativní úpravy, především praktickým otázkám poskytování telemedicínských služeb – zejména ochraně osobních údajů, kybernetické bezpečnosti a odpovědnosti jednotlivých aktérů. Zdůraznili, že telemedicína musí být poskytována v souladu s požadavky na kvalitu a bezpečnost zdravotních služeb, včetně ochrany citlivých zdravotních dat a bezpečné komunikace mezi zdravotníkem a pacientem.

Diskuse se dotkla také širší elektronizaci zdravotnictví a významu sdílení zdravotnické dokumentace, které může přispět k efektivnější péči i lepší dostupnosti zdravotních služeb. „Cílem našeho projektu v rámci Národního plánu obnovy je nejen analyzovat současný legislativní rámec telemedicíny, ale také formulovat praktická doporučení pro poskytovatele zdravotních služeb. Telemedicína se dnes stává přirozenou součástí moderní zdravotní péče a je důležité, aby její rozvoj byl doprovázen jasnými právními pravidly, která zajistí bezpečnost pacientů, právní jistotu poskytovatelů a zároveň umožní další technologický rozvoj a inovace,“ uvedl Ing. Čeněk Merta, Ph.D., MBA, MPA, obchodní náměstek Fakultní nemocnice Olomouc.

„Velmi si vážím odborné práce kolegů, kteří se na přípravě legislativního rámce dlouhodobě podílejí. Poděkování patří zejména doc. JUDr. Petru Šustkovi, Ph.D., JUDr. Mgr. Vladimíře Těšitelové, LL.M., JUDr. Mgr. Martinu Šolcovi, Ph.D., JUDr. Lucii Široké, Ph.D., JUDr. Bc. Jakubu Královi, Ph.D. a Ing. Aleši Martinovskému za jejich expertízu a přínos k této odborné diskuzi,“ zakončil.

Článek Telemedicína a její legislativní rámec tématem odborného kulatého stolu se nejdříve objevil na Telemedicína.