Česká telemedicína se během několika let dostala z režimu improvizace a nejasných pravidel k pevnému legislativnímu ukotvení a souboru zásad. Tím ale práce nekončí: máme sice základní rámec, detailní mantinely se teprve skládají.

Telemedicína v českém prostředí samozřejmě nevznikala ve vakuu. Její nástup doprovázel širší proces elektronizace zdravotnictví. Ten už dříve ukázal, že část zdravotních agend lze bezpečně a systémově převést do digitální podoby. Vedle eReceptu zavedeného v roce 2011 (povinného od roku 2018) nebo eNeschopenky fungující od roku 2020 se postupně vytvářel i rámec pro sdílení údajů ze zdravotnické dokumentace, včetně Národního kontaktního místa pro elektronické zdravotnictví. Právě na tomto pozadí začaly ještě před pandemií covid-19 vznikat komerční platformy nabízející konzultační služby na dálku. Covid jejich rozvoj výrazně urychlil, jenže právní postavení této praxe zůstávalo nejednoznačné. Platformy samy nebyly poskytovateli zdravotních služeb, ale pouze zprostředkovateli kontaktu. Telemedicína se tak dlouho pohybovala v prostoru faktické potřeby bez plně dořešených pravidel.

Zlom přinesla až série legislativních kroků, které postupně přesunuly telemedicínu ze šedé zóny do standardního právního rámce zdravotních služeb. Důležité je, že český zákonodárce ji nakonec neuchopil jako úplně nový druh péče, ale jako zvláštní způsob poskytování jinak běžných zdravotních služeb. Právě to je dnes pro celý systém určující logika.

Rok 2022: první průlom mimo zdravotnická zařízení

První důležitý mezník přišel k 1. lednu 2022, kdy velká novela provedená zákonem č. 371/2021 Sb. výslovně zařadila konzultační služby mezi zdravotní služby, které lze poskytovat mimo zdravotnická zařízení. Nešlo ještě o plnohodnotnou definici telemedicíny, ale o významný legislativní předstupeň. Právě tady se poprvé jasněji otevřel prostor pro to, aby část komunikace mezi pacientem a poskytovatelem probíhala legálně i na dálku.

Tento krok měl hlavně praktický význam. Zákon přestal předstírat, že zdravotní služba se může odehrávat jen v ordinaci. Současně ale ještě neřešil telemedicínu jako celek, její technické nároky ani její přesnější hranice.

Rok 2024: telemedicína dostala jméno i definici

Skutečný legislativní zlom nastal až novelou zákona o zdravotních službách účinnou od 1. října 2024. Ta přinesla první výslovnou právní úpravu telemedicíny v České republice a zařadila ji mezi zdravotní služby, které lze za splnění zákonných podmínek poskytovat mimo zdravotnické zařízení.

Zákon současně v novém § 11c definoval telemedicínské zdravotní služby jako zdravotní služby poskytované na dálku za použití informačních a telekomunikačních technologií nebo zdravotnického prostředku. Důležitý detail: zdravotnický prostředek je v definici výslovně zmíněn, ale není nezbytnou podmínkou. Telemedicína tedy nemusí být nutně navázána jen na certifikovaný přístroj; zákon ponechává záměrně širší prostor pro různé technické formy.

Podstatné také je, co zákon neříká. Telemedicína zde není vymezena jako samostatný druh nebo forma zdravotní služby. Je to pouze způsob, jak lze zdravotní službu ambulantní povahy poskytnout. Tenhle rozdíl není akademická hra se slovy. Znamená, že na telemedicínu dál dopadají obecné požadavky zdravotního práva včetně postupu lege artis, pravidel dokumentace, poučení pacienta nebo kompetencí jednotlivých zdravotnických pracovníků.

Co všechno patří do telemedicíny

Nová úprava je záměrně široká. Zákon umožňuje poskytovat telemedicínské služby mimo zdravotnické zařízení ve dvou základních režimech. Prvním je použití informačních a telekomunikačních technologií, případně i za pomoci vzdáleného přístupu nebo zdravotnického prostředku. Druhým je situace, kdy jsou na dálku nebo pomocí zdravotnického prostředku získány informace o zdravotním stavu a ty jsou automaticky zasílány poskytovateli.

Do takto vymezeného prostoru se vejdou nejen telekonzultace, ale i teleradiologie, telepatologie nebo telemonitoring. Právě tahle šíře je zjevně úmyslná: zákon se snaží telemedicínu nepodvázat příliš úzkým výčtem oborů, výkonů či technologií.

Současně ale platí podstatná brzda. Telemedicínu mohou poskytovat jen subjekty, které mají oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Platformy, které pouze propojují pacienta s lékařem, nejsou samy poskytovateli zdravotních služeb, ale jen zprostředkovateli. Tohle rozlišení je pro praxi zásadní, protože odděluje zdravotnickou odpovědnost od pouhé technické nebo obchodní infrastruktury.

Vyhláška č. 30/2025 Sb.: technické detaily, bez nichž zákon kulhá

Samotná novela zákona o zdravotních službách poskytla nezbytný základ. Zákon totiž výslovně počítal s prováděcím předpisem, který doplní technické a procedurální náležitosti. Tím se stala vyhláška o telemedicínských zdravotních službách, publikovaná 24. ledna 2025 pod číslem 30/2025 Sb.; účinnosti nabyla 14. února 2025.

Vyhláška podle prezentovaných podkladů řeší tři klíčové oblasti:

  • technické požadavky na kvalitu a bezpečnost komunikace včetně šifrování komunikačního kanálu,
  • způsob prokázání identity komunikujících stran a způsob projevení a
  • záznamu souhlasu či nesouhlasu pacienta s nahráváním komunikace mezi poskytovatelem a pacientem.

Jinými slovy: zákon řekl, že telemedicína existuje. Vyhláška začala řešit, jak má vypadat, aby obstála právně i technicky.

Šifrování: telefon ano, ale ne „jakkoli“

První velké téma vyhlášky představuje bezpečnost komunikace. Technické požadavky na kvalitu a bezpečnost komunikace jsou zajišťovány prostřednictvím standardů uvedených v zákoně o elektronizaci zdravotnictví.

Prakticky důležitá je úprava šifrování. Telefonické poskytování telemedicínských služeb je považováno za přípustné s tím, že šifrování komunikačního kanálu zajišťuje operátor použité sítě. U zvukových, obrazových nebo audiovizuálních přenosů jiných než telefonních musí být šifrování aktivní po celou dobu poskytování zdravotní služby. U telemonitoringu pak vyhláška odkazuje na standard elektronického zdravotnictví. A pokud se použije jiná technologie, která není v předchozích kategoriích výslovně popsána, musí i ta splnit požadavek šifrování a být v souladu s pravidly ochrany osobních údajů a kybernetické bezpečnosti.

To je důležitý signál pro praxi: regulace se snažila neodstavit běžně používané komunikační prostředky, ale zároveň odmítla představu, že na dálku lze zdravotní službu poskytovat přes cokoli a jakkoli.

Identita: klíčem je předem domluvený způsob

Druhá oblast se týká prokazování identity. Vyhláška podle prezentace staví jako nosný princip „předem domluvený způsob“. Pacient může svou identitu prokazovat buď tímto předem domluveným způsobem, nebo s využitím elektronické identifikace podle příslušného zákona. Zdravotnický pracovník pak může vedle předem domluveného způsobu prokazovat svou identitu také prostřednictvím informačního systému poskytovatele, který mu přidělil přístupové údaje.

Podstatné je, že předem domluvený způsob musí být zaznamenán ve zdravotnické dokumentaci. To není drobnost pro znalce procesního práva, ale zcela zásadní pojistka. V telemedicíně totiž často nejde jen o to, že se strany „nějak poznají“, ale že bude možné ex post prokázat, jak byla identita ověřena.

Nahrávání komunikace: bez výslovného souhlasu ne

Třetím pilířem vyhlášky je nahrávání komunikace. Záznam telemedicínské komunikace může být pořizován jen se souhlasem pacienta. Forma souhlasu přitom může být různá podle použité komunikační metody i podle technických možností poskytovatele a pacienta. Navíc musí být průkazná a promítnutá do zdravotnické dokumentace. Současně platí důležitá brzda: samotný nedostatek souhlasu s nahráváním nesmí být automaticky důvodem k odmítnutí poskytnutí zdravotní služby.

Regulace tím odděluje souhlas s poskytováním péče od souhlasu s jejím zaznamenáváním. Pacient tak nemá být tlačen do toho, aby kvůli samotnému přístupu ke službě automaticky souhlasil i s nahrávkou.

Telemedicína se opřela i o zákon o elektronizaci zdravotnictví

Vývoj telemedicíny v českém právu se neodehrává izolovaně. Podklady výslovně ukazují i návaznost na zákon o elektronizaci zdravotnictví, který vytvořil základní stavební kameny elektronizace systému a svěřil ministerstvu zdravotnictví kompetenci vydávat příslušné standardy. Právě na ně se pak telemedicínská regulace v technických otázkách odvolává.

 

 

Pro poskytovatele je důležité i to, že od 1. ledna 2025 mají povinnost se standardy elektronického zdravotnictví řídit. Telemedicína tak dnes nestojí jen na novelizovaném zákoně o zdravotních službách a prováděcí vyhlášce, ale i na širší infrastruktuře elektronizace a kyberbezpečnostních pravidel.

Co zákon stále neřeší

Ačkoliv se česká úprava výrazně posunula, hotovo ještě není. Mezi možnými směry budoucího vývoje uvádí bližší popis podmínek poskytování telemedicínských služeb, metodické dokumenty a doporučené postupy. Na stole je také otázka, zda telemedicínu v budoucnu nevymezit jako samostatnou formu zdravotních služeb. Spolu s tím se otevírá i možnost zavedení detailnějších věcných, technických a personálních požadavků.

Právě tady je dnes nejviditelnější napětí. Současná právní úprava je relativně široká a flexibilní, což je výhoda v době rychlého technologického vývoje. Zároveň ale nechává řadu praktických otázek na výkladu, profesních standardech a metodické práci. To může být funkční v prostředí zkušených poskytovatelů, ale méně komfortní tam, kde instituce čekají na přesnější návod.

Základ už stojí, detaily se teprve dopíšou

České právo už dnes telemedicínu nereguluje jako improvizaci na hraně systému. Má zákonnou definici, prováděcí vyhlášku i vazbu na standardy elektronického zdravotnictví.

Příběh české telemedicíny tak zatím nevypadá jako triumf jedné velké kodifikace. Spíš jako postupné skládání pravidel z praxe, z nichž vznikne předvídatelná a obhajitelná součást zdravotního systému. A přesně v tom je její dnešní význam: už není právním experimentem, ale stále se nejedná ani o uzavřenou kapitolu.