Telemedicína už dávno není jen pohodlnější forma kontaktu s lékařem. Ostatně to zaznělo i v debatě o úhradách v rámci odborného kulatého stolu, který se konal 7.4. v prostorách Ministerstva zdravotnictví ČR. Telemedicína může šetřit čas pacientům, zvyšovat průchodnost ambulancí a pomáhat systému zvládat rostoucí poptávku po zdravotní péči. Právě zde však vzniká jedna z hlavních výzev: část přínosů telemedicíny se nepromítá přímo do rozpočtů zdravotních pojišťoven, a současný úhradový systém je proto zatím neumí plně zohlednit.

Telemedicína přináší víc než jen vzdálený kontakt

Diskuse k tématu se nyní již posouvá do zralejší fáze. Neřeší se, zda má být telemedicína součástí zdravotní péče, ale především jak přesně vyhodnotit její přínos a jak jej převést do úhradového rámce.
To je důležitý posun. Znamená totiž, že telemedicína už není vnímána jako okrajový experiment, ale jako reálný nástroj organizace péče. Vedle klinického efektu se stále častěji mluví také o tom, co dělá s pacientovou cestou zdravotním systémem, s dostupností odborníků, s kapacitou ambulancí i s časem, který pacient a jeho blízcí péči věnují. Právě tady se začíná ukazovat širší ekonomická hodnota distančního přístupu.

Úspora času není pouze otázkou komfortu pacienta

U videokonzultace nebo distančního monitoringu nejde jen o to, že pacient nemusí sedět v čekárně. V řadě případů odpadá cesta do ordinace, nutnost doprovodu, výpadek z práce nebo složité plánování dne. Z pohledu jednotlivce je to zřejmý benefit. Z pohledu systému se ale přidává ještě další vrstva: lékař může lépe pracovat s kapacitou, část kontrol lze přesunout mimo fyzickou návštěvu a ambulanci uvolnit pro pacienty, kteří osobní vyšetření skutečně potřebují.

Dobře nastavené distanční sledování zdravotního stavu navíc dokáže v některých centrech zvýšit průchodnost ambulancí. Cílem není nahrazovat klinické rozhodování technologií, ale umožnit zdravotníkům soustředit osobní péči na pacienty, u nichž je fyzické vyšetření nebo přímý kontakt skutečně nezbytný.
To je přesně ten typ efektu, který telemedicínu posouvá z roviny „komfortu“ do roviny systémového přínosu.

Hlavní spor není o užitečnosti, ale o perspektivě

Přesto se právě u úhrad ukazuje, že ne každý přínos má v systému stejnou váhu. V úhradové debatě se proto otevírá širší zdravotně-politická otázka: mají být do úhradového systému přednostně pouštěna řešení, která šetří náklady, pomáhají zvládnout demografický tlak a nedostatek personálu, nebo ta, která přinášejí vyšší klinický benefit? Telemedicína se přitom často pohybuje na pomezí všech těchto kategorií. Někdy přináší přímý klinický efekt, jindy hlavně zlepšuje organizaci péče a někdy nejvíce pomáhá tím, že šetří čas a energii pacientům i jejich rodinám.

Právě zde vzniká napětí mezi celospolečenským přínosem a pohledem plátce. To, co je výhodou pro pacienta, jeho zaměstnavatele nebo sociální systém, nemusí být automaticky úsporou v rozpočtu zdravotní pojišťovny. Je proto důležité sledovat i tyto nepřímé náklady, které v konečném důsledku zatěžují státní rozpočet jinde než ve zdravotnictví.

Metodika už pracuje i s širší hodnotou

Pozitivní zpráva je, že toto téma má řešení. V připravované metodice posuzování telemedicínských technologií, kterou připravuje tým farmakologa, farmakoekonoma a zakladatele Institutu pro zdravotní ekonomiku iHETA Tomáše Doležala je zdůrazněno, že vedle perspektivy plátce je třeba ukazovat i přínos z pohledu uživatele a celé společnosti.

Nestačí tedy sledovat jen to, zda zlepšuje zdravotní výsledek a kolik stojí pojišťovnu. Často je jejím hlavním přínosem, že pacientovi zpřístupní péči dříve, pohodlněji a s menší časovou i organizační zátěží. Metodika proto vedle klasických klinických ukazatelů zohledňuje také dostupnost služeb, autonomii pacienta, spokojenost nebo dopad na každodenní fungování.

Ekonomika telemedicíny se nedá zúžit jen na cenu výkonu

Právě ekonomický rozměr patří k zásadním částem této debaty. U digitálních technologií se totiž ukazuje, že tradiční způsoby hodnocení nestačí vždy zachytit plný obraz. U léků je systém zvyklý sledovat velmi pevně definované parametry. V telemedicíně je situace složitější. Technologie se rychle vyvíjejí a část jejich hodnoty leží mimo obvyklé klinické ukazatele. Nejde jen o otázku, zda je výkon levnější než dosavadní postup. Jde i o to, zda umožní ošetřit více pacientů, zkrátí čekání, podpoří adherenci k léčbě nebo sníží zátěž pečujících.

Velkou roli proto bude mít analýza dopadu do státního rozpočtu. Ta má plátci ukázat, kolik bude zavedení technologie stát v reálném provozu. Pokud ale technologie žádá vyšší úhradu výměnou za výrazně vyšší přínos, počítá se i s nákladovou efektivitou. Jinak řečeno: telemedicína nebude posuzována jen podle toho, zda je levná, ale i podle toho, zda její cena odpovídá skutečné hodnotě, kterou přináší.

Ne všechno digitální má mít automaticky veřejnou úhradu

Stejně důležité je ale i opačné vymezení. Ne každé digitální řešení má být automaticky hrazeno z veřejného zdravotního pojištění. Existují technologie, které mohou být užitečné, legální a prakticky smysluplné, ale pokud nepřinášejí klinický přínos pro konkrétního pacienta v diagnostice, léčbě nebo prevenci, není důvod je automaticky řadit do veřejné úhrady. Tato hranice je důležitá. Chrání systém před tím, aby se pod značkou telemedicíny nezačalo platit cokoli digitálního jen proto, že to působí moderním dojmem.
Pro seriózní rozvoj telemedicíny je to dobrá zpráva. Znamená to, že cesta k úhradě vede přes skutečně doložený přínos, nikoli přes marketing.

Budoucnost může stát na širším pohledu hodnoty péče

Telemedicína má šanci uspět tam, kde nebude posuzována jen jako náhrada jedním typem kontaktu s lékařem druhým. Její skutečná hodnota je širší. Šetří čas pacientům, zvyšuje pružnost péče, pomáhá ambulancím pracovat efektivněji a v některých oborech může být odpovědí na omezenou personální či místní dostupnost.
Právě proto dává smysl, že se v metodice vedle přímého dopadu do veřejných rozpočtů otevírá i prostor pro pacientský a celospolečenský pohled. Neznamená to rezignaci na ekonomickou disciplínu. Naopak. Znamená to snahu měřit hodnotu telemedicíny přesněji a férověji. Dobře nastavená telemedicína tak může šetřit i kapacitu systému. A právě to je argument, kterému bude veřejné zdravotnictví rozumět čím dál lépe.