Telemedicína přestává být v českém systému veřejného zdravotního pojištění prázdným pojmem. Některé distanční výkony jsou totiž hrazené již dnes. Zatím ale jde spíše o dílčí a opatrně nastavené položky. Skutečná debata se tak nevede o tom, zda telemedicínu hradit, ale jak u ní nastavit pravidla dostupnosti, kontrolovatelnosti a rozpočtové udržitelnosti.

Debata o úhradách telemedicíny může mnohdy evokovat, jako by toto téma bylo vlastně na začátku. Některé telemedicínské úkony však už dnes v systému hrazené péče existují. Nejde tedy o to, zda veřejné zdravotní pojištění telemedicínu připouští, ale jak široce a za jakých podmínek ji bude schopné pokrýt. Systém zatím pracuje především s konkrétními, relativně úzce vymezenými službami, nikoli s plošně rozvinutým modelem distanční péče napříč obory.

Nestačí výkon zavést. Musí být jasné, kdy a jak se použije

S úhradami telemedicíny je spojen jeden zásadní problém: nestačí jen rozhodnout, že určitý výkon bude hrazen. Stejně důležité je přesně vymezit, kdy je takový výkon indikován, jak má vypadat jeho struktura a jak bude navázán na odborné doporučené postupy i další metodické dokumenty.

Právě tady leží podmínky pro garanci kvality. U distanční péče je třeba předem nastavit, v jakých situacích je vhodná, co musí obsahovat, jak má být dokumentována a podle jakých pravidel ji bude možné kontrolovat. Bez těchto mantinelů by se telemedicína jen těžko prosazovala jako standardní součást hrazené péče.

Klíčová tak budou právě kontrolovatelná pravidla vykazování výkonů. Jinými slovy: pojišťovna i poskytovatel musí vědět, co je ještě legitimní telemedicínský výkon a co už ne. Bez toho by hrozily nejasnosti, rozdílná praxe i spory o proplácení.

Rozpočtový dopad: krátkodobě investice, pro dlouhodobý dopad chybí data

Úhrady telemedicíny se neobejdou bez debaty o dopadech na rozpočet zdravotnictví. Ta má několik rovin.

V krátkodobém horizontu jde hlavně o investice do informačních a komunikačních technologií, bezpečnosti, integrací a školení. Mýtus o levné telemedicíně naráží na realitu vysokých nákladů na kyberbezpečnost a certifikaci softwaru. Právě díky těmto investicím ji lze poskytovat bezpečně a spolehlivě.

Ve střednědobém horizontu lze očekávat přesun části péče do distančního režimu. To může systém v některých situacích zefektivnit. Zároveň ale vzniká potřeba úhradové transparentnosti, aby nevznikaly duplicity. Jinak řečeno: systém musí umět rozlišit, kdy telemedicína nahrazuje jiný kontakt, a kdy k němu jen přibývá jako další hrazená vrstva.

Dlouhodobý dopad zatím podle dostupných podkladů nelze efektivně vyhodnotit. To je významná brzda i argument pro opatrný postup. Systém zatím nemá dost zkušeností ani dat, aby mohl s jistotou říct, zda širší úhrada telemedicíny povede k úsporám, nebo naopak k růstu nákladů.

Dva směry úhrad: za výkon, nebo za prostředek

Z hlediska konstrukce úhrad se rýsují dva základní přístupy. První je úhrada za samotný výkon. Tedy za konkrétní zdravotní službu poskytnutou na dálku. To je model, který český systém už v omezené míře zná.

Druhým směrem je úhrada za využití zdravotnického prostředku. Ten dává smysl zejména tam, kde je telemedicínská služba založena na práci s certifikovaným zdravotnickým prostředkem nebo softwarem.

V praxi se přitom očekává, že významná část telemedicínských služeb bude poskytována právě s využitím zdravotnických prostředků. Proto se úvaha o samostatné platbě za jejich použití jeví jako logická.

Pojišťovny se totiž postupně učí rozlišovat mezi prostou komunikací v reálném čase a asynchronním vyhodnocením dat, které lékař provádí bez přítomnosti pacienta. Typickým příkladem je situace, kdy pacient odešle záznam z domácího EKG a lékař jej analyzuje až s časovým odstupem, což vyžaduje jiný typ úhrady než běžný hovor, kdy lékař s pacientem konzultuje další léčbu.

Co se bude řešit u softwaru

Specifickou otázkou je software. Také ten může být pojímán jako součást výkonu, nebo jako takzvaný zvlášť účtovaný materiál. Ani tady ale nepůjde jen o účetní slovíčkaření.

Pokud by se software vykazoval samostatně, bude nutné vhodně zohlednit jeho znovupoužitelnost. Tedy fakt, že nejde o jednorázově spotřebovaný prostředek, ale o nástroj, který může být navázán na širší okruh výkonů a opakované použití. Právě to bude pro budoucí úhradové nastavení důležité.

Co zatím chybí

Současný stav ukazuje, že český systém už první telemedicínské úhrady zná. Zároveň je ale zřejmé, že jde stále jen o velmi omezený rámec. Chybí především rozšíření telemedicíny v Seznamu hrazených výkonů, případně jejich promítnutí do úhradové vyhlášky či do samostatných rozhodnutí zdravotních pojišťoven o proplácení.

Vedle samotného rozšíření seznamu výkonů bude nutné dořešit i jejich indikace, strukturu, návaznost na odborné standardy a pravidla vykazování. Bez toho by se telemedicína mohla stát spíš zdrojem chaosu než nástrojem lepší dostupnosti péče.

Systém se otevírá, ale opatrně

Z dosavadního vývoje je patrné jedno: české veřejné zdravotní pojištění už telemedicínu nenechává stát před dveřmi. Naopak ji do systému postupně vpouští. Zatím ale jen tam, kde je možné poměrně přesně vymezit obsah výkonu, jeho kontrolu i finanční dopad.

Budoucnost proto nebude stát jen na technologiích, ty už mnohdy existují, ale hlavně na úhradových pravidlech. Právě ta rozhodnou, zda se telemedicína stane běžnou a funkční součástí péče, nebo zůstane jen souborem několika dílčích výkonů na okraji systému.

Článek Telemedicína a úhrady: co už pojišťovny hradí a kde systém teprve začíná se nejdříve objevil na Telemedicína.

Telemedicína se v debatách často spojuje s organizací péče, úhradami nebo odpovědností poskytovatelů. Méně pozornosti se ale věnuje roli zdravotnických prostředků, které jsou přitom pro řadu telemedicínských služeb klíčové. Právě v této oblasti se dnes potkává nová definice telemedicíny v českém právu se složitým přechodným obdobím evropské regulace zdravotnických prostředků. Výsledkem je prostředí, které může být pro poskytovatele i zadavatele telemedicínských projektů obtížně čitelné. Také toto téma zaznělo 26. února na Kulatém stole pro telemedicínu z úst experta na farmaceutické právo JUDr. Bc. Jakuba Krále, Ph.D.

Jedním z důležitých bodů při legislativním ukotvení telemedicíny je podle Krále jasně vymezit, kdy jde pouze o komunikaci na dálku a kdy už do hry vstupuje regulace zdravotnických prostředků.

Podle něj se podařilo najít funkční konstrukci v definici telemedicíny zakotvené v zákoně o zdravotních službách. Ta stojí na rozlišení mezi samotnými prostředky telekomunikace a zdravotnickými prostředky. Právě toto rozdělení vytváří poměrně jasnou hranici pro praxi.

Pokud je telekomunikační prostředek používán jen jako nástroj konzultace, tedy například pro čistě ústní komunikaci mezi pacientem a lékařem, zdravotnický prostředek do takové situace podle něj vůbec nevstupuje. Právě tím se systém chrání před tím, aby se za zdravotnický prostředek nezačal považovat běžný telefonát, WhatsApp nebo jiný komunikační nástroj.

U klinických dat běžná aplikace nestačí

Jiná situace nastává ve chvíli, kdy jsou na dálku sbírána zdravotní data pacienta a lékař je má použít pro diagnostiku nebo klinické rozhodování. V takovém případě už podle Jakuba Krále nestačí mluvit jen o online komunikaci.

„Pokud na dálku sbíráte a využíváte zdravotní údaje pacienta nebo klinická data pro diagnostiku, musí být použitý nástroj zdravotnickým prostředkem,“ upozorňuje. Právě zde se často střetává právní realita s laickou představou o telemedicíně. Ta bývá založena na představě, že uživatel bude doma používat běžný fitness náramek, data odešle lékaři a ten na jejich základě stanoví diagnózu. Tak jednoduché to ale není.

Král upozorňuje, že pokud má lékař na základě vzdáleně získaných dat správně diagnostikovat, musí jít o data garantovaná a získaná produktem, který je pro tento účel určen. „Sběr dat musí probíhat pomocí certifikovaných prostředků, jejichž účelem je sběr klinických dat pacienta pro diagnostiku. Běžné fitness náramky takový požadavek většinou nesplňují,“ zdůrazňuje.

Dva extrémy, kterým je třeba se vyhnout

Podle Krále je důležité vyhnout se dvěma častým zjednodušením. Prvním je představa, že pokud má existovat telemedicína, musí být každý software ve zdravotnictví automaticky zdravotnickým prostředkem.

Druhým extrémem je opačný přístup – označovat za telemedicínu (nebo dokonce hrazenou telemedicínu) i situace, kdy lékař diagnostikuje na základě dat z domácího prostředí pacienta, aniž je zajištěno, že byla získána prostřednictvím legálně uvedeného zdravotnického prostředku.

Z pohledu regulace tedy nestačí, že technologie „nějak funguje“. Rozhodující je, k jakému účelu je určena a zda splňuje požadavky pro použití v diagnostice a poskytování zdravotních služeb.

Přechodné období komplikuje praxi

Vedle samotného vymezení role zdravotnických prostředků ale praxi komplikuje ještě druhá vrstva problému: souběžná změna evropské regulace. „My máme trošku smůlu, že se nám mění pod rukama hned dva právní režimy zároveň,“ říká Jakub Král.

Podle něj se sektor nachází v tranzitním období už od roku 2017, kdy byla na evropské úrovni zásadně změněna regulace zdravotnických prostředků. Vedle nařízení MDR navíc existuje také obdobné nařízení IVDR pro diagnostické zdravotnické prostředky in vitro.

Původně měla přechodná období skončit už v roce 2024. Prostředky posouzené podle starších směrnic měly z trhu postupně zmizet. Ukázalo se však, že původní harmonogram byl příliš ambiciózní. Na nový systém se nezvládali včas přeorientovat ani výrobci, ani oznámené subjekty, tedy certifikační autority. „Teď jsme v situaci, že zdravotnické prostředky, kterým říkáme tzv. legacy devices a jsou posouzeny ještě podle staré právní úpravy, nám stále vstupují na trh. Bude se tak dít až do začátku roku 2029,“ popisuje Král.

Dva regulační režimy zároveň

Praktický dopad je zřejmý. Na trhu dnes vedle sebe paralelně fungují prostředky posouzené podle staré i nové úpravy. To se nepromítá jen do výroby a uvádění na trh, ale i do veřejných zakázek, nákupů a samotného používání prostředků ve zdravotních službách.

Podle Krále je proto nutné dávat pozor i na formulace v dokumentaci k telemedicínským projektům. Pokud by například některý dokument připouštěl pouze prostředky certifikované podle MDR, mohl by bezdůvodně vyloučit významnou skupinu prostředků, které jsou na trhu zcela legálně a mohou být v telemedicíně používány.

Stejný typ výrobku, jiná riziková třída

Další komplikaci představuje klasifikace zdravotnických prostředků podle rizika. Každý zdravotnický prostředek musí být podle míry rizika zařazen do jedné ze čtyř tříd od nejnižšího po nejvyšší: I, IIa, IIb nebo III.

Právě zde se ale přechodné období znovu výrazně projevuje. Jak stará právní úprava podle směrnic, tak nová úprava podle MDR počítají s klasifikací, jenže pravidla pro zatřídění jsou nastavena odlišně a podle Krále často i přísněji než dříve.

To v praxi znamená, že typologicky velmi podobné zdravotnické prostředky mohou být ve stejnou dobu na trhu v různých rizikových třídách. Pokud byl například software uveden na trh dříve podle starší směrnice, mohl automaticky spadat do třídy I. Ekvivalentní software uvedený podle nových pravidel už ale může být zařazen do třídy IIb, v některých případech i III, a podléhat tak výrazně přísnějším požadavkům.

Riziková třída není údaj jen pro výrobce

Na tomto místě je důležité, aby otázku rizikové třídy nevnímali jako technickou záležitost jen výrobci nebo regulátoři. Význam má i pro samotné poskytovatele zdravotních služeb, kteří prostředky používají.

Důvod je praktický. Velké množství povinností, které se vztahují k používání zdravotnických prostředků při poskytování zdravotních služeb, je navázáno právě na rizikovou třídu. Informace o zatřídění proto nemá zůstat jen na začátku životního cyklu výrobku, ale měla by provázet prostředek od jeho uvedení na trh až po jeho každodenní používání v praxi.

Telemedicína potřebuje nejen definici, ale i regulatorní přesnost

Role zdravotnických prostředků v telemedicíně je tak dvojí. Na jedné straně pomáhají vymezit, kdy jde jen o distanční komunikaci a kdy už o poskytování péče založené na klinických datech, která musí být získávána odpovídajícím regulovaným nástrojem. Na druhé straně právě tato oblast dnes zůstává zatížena složitým přechodným obdobím evropské regulace.

Pro poskytovatele telemedicínských služeb z toho plyne poměrně praktický závěr: nestačí sledovat jen definici telemedicíny nebo organizaci péče. Stejně důležité je vědět, jaký nástroj se v konkrétním případě používá, zda jde o zdravotnický prostředek, v jaké je rizikové třídě a podle jakého regulačního režimu byl uveden na trh.

Překážkou proto nemusí být samotná dostupnost technologií, ale způsob, jakým budou nastavena pravidla pro jejich výběr a použití.

Článek Zdravotnické prostředky v telemedicíně: Jak se vyznat v přechodném období se nejdříve objevil na Telemedicína.

V prostorách Ministerstva zdravotnictví České republiky se 26. února 2026 uskutečnil odborný kulatý stůl zaměřený na legislativní aspekty telemedicíny. Setkání uspořádalo Národní telemedicínské centrum při Fakultní nemocnici Olomouc v rámci projektu Národního plánu obnovy (NPO). Diskuse spojila přední odborníky na zdravotnické právo spolu se zástupci lékařské praxe, zdravotních pojišťoven a dalších institucí, kteří se věnovali současnému legislativnímu rámci telemedicíny a jeho praktickým dopadům na poskytování zdravotních služeb na dálku.

Telemedicína se v posledních letech stává přirozenou součástí moderní zdravotní péče. Významným milníkem bylo přijetí právní úpravy účinné od 1. října 2024 (§ 11c zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách), která telemedicínu výslovně definovala jako zdravotní službu a stanovila základní podmínky jejího poskytování.

Odborníci se během setkání zaměřili zejména na praktické dopady této legislativní úpravy, především praktickým otázkám poskytování telemedicínských služeb – zejména ochraně osobních údajů, kybernetické bezpečnosti a odpovědnosti jednotlivých aktérů. Zdůraznili, že telemedicína musí být poskytována v souladu s požadavky na kvalitu a bezpečnost zdravotních služeb, včetně ochrany citlivých zdravotních dat a bezpečné komunikace mezi zdravotníkem a pacientem.

Diskuse se dotkla také širší elektronizaci zdravotnictví a významu sdílení zdravotnické dokumentace, které může přispět k efektivnější péči i lepší dostupnosti zdravotních služeb. „Cílem našeho projektu v rámci Národního plánu obnovy je nejen analyzovat současný legislativní rámec telemedicíny, ale také formulovat praktická doporučení pro poskytovatele zdravotních služeb. Telemedicína se dnes stává přirozenou součástí moderní zdravotní péče a je důležité, aby její rozvoj byl doprovázen jasnými právními pravidly, která zajistí bezpečnost pacientů, právní jistotu poskytovatelů a zároveň umožní další technologický rozvoj a inovace,“ uvedl Ing. Čeněk Merta, Ph.D., MBA, MPA, obchodní náměstek Fakultní nemocnice Olomouc.

„Velmi si vážím odborné práce kolegů, kteří se na přípravě legislativního rámce dlouhodobě podílejí. Poděkování patří zejména doc. JUDr. Petru Šustkovi, Ph.D., JUDr. Mgr. Vladimíře Těšitelové, LL.M., JUDr. Mgr. Martinu Šolcovi, Ph.D., JUDr. Lucii Široké, Ph.D., JUDr. Bc. Jakubu Královi, Ph.D. a Ing. Aleši Martinovskému za jejich expertízu a přínos k této odborné diskuzi,“ zakončil.

Článek Telemedicína a její legislativní rámec tématem odborného kulatého stolu se nejdříve objevil na Telemedicína.